TZ – Ivan Pinkava: [Antropologie]

Pozornější divák mohl zaznamenat, že Ivan Pinkava, vnímaný obecně jako fotograf lidského těla a tělesnosti, zařazuje do svých prezentací stále více i obrazy docela obyčejných věcí. To může budit dojem, že začíná hledat nové téma, které by mohl dále rozvíjet. Fakticky tomu tak není. Zájem o předmětný svět má v autorově díle své místo prakticky od počátku jeho fotografické dráhy. Nový je pouze určitý důraz a role, kterou autor tomuto typu fotografie přidělil.

V roce 2012 proběhla v The Katzen Art Center ve Washingtonu, D. C. výstava s názvem Remains, která byla jakýmsi ohlédnutím se či vnitřním auditem autorovy práce za posledních více než deset let. Signifikantní je, že významnou část celku tvořily fotografie obyčejných předmětů předznamenávajících svůj definitivní zánik. Rozmístění bylo záměrně zvoleno tak, aby mezi nimi a obrazy s tématem lidského těla, vznikaly znejisťující, ale současně posilující se vazby. Tento princip opakuje Ivan Pinkava i v brněnské Fait Gallery, rozdíl je ale v tom, že pokud šlo ve Washingtonu o širokospektrální, téměř přehledovou výstavu, instalace ve Fait Gallery má ráz intimního setkání. Zážitek, který poskytuje, je tedy možná v určitém smyslu koncentrovanější. Divák tu nevstupuje do bočních chodeb komplikované myšlenkové stavby, ale pohybuje se jen její  hlavní lodí, a může se tak cíleněji soustředit na čtení významových nuancí, které mu autor předkládá.

Ivana Pinkavu zajímají kategorie a obsahy, které nalézáme u samých kořenů západní civilizace. To jak jim rozumíme a jak přijímáme rozličné podoby, kterými se otiskují do naší duchovní a materiální existence, pro něj představuje mentální rozhraní, přes které je možné proniknout do prostor, v nichž je utvářeno naše vědomí. Ikonografie obrazů a způsob, jakým autor prezentuje vlastní tvorbu, osciluje s až obsesivní intenzitou kolem podstaty člověka. I přes tuto výraznou styčnou plochu však nelze říci, že by byly Pinkavovy obrazy divácky snadno přístupné. Nevolají totiž svou otázku: kdo jsme? v řádu obecného diskurzu. Autorovo přemýšlení a tvorba jdou naopak zcela neomylně mimo tento diskurz, s jasným záměrem vyhnout se jeho nátlakovosti. Realizují se v hlubším ponoru, kde je možné pracovat

 na úrovni prověřování jemných distinkcí, hledání zlomových momentů a prostupů. A jsou to právě obrazy předmětů běžné denní potřeby postavené proti obrazům lidí, respektive vazby, které mezi sebou živé a neživé objekty vytvořily, co zpětně potvrzuje to, co ti, kteří znají kompletní autorovu produkci, museli tušit už dávno. Pinkavovo obrazové univerzum bylo vždy oživováno hlavně zájmem o nadindividuální řád a snahou prověřit jemné distinkce a prostupy, v jejichž rámci je možné přijímat odlišné kvality prostřednictvím identických kategorií. To je autorův způsob jak se tohoto řádu dotknout.

Ivan Pinkava (*1961) patří k výraznému uskupení absolventů FAMU, které se okolo poloviny 80. Let začalo profilovat v oblasti inscenace lidského těla. Pro domácí dějiny fotografie představoval způsob jejich práce generační výpověď přechylující praxi zatuhlou v tradičních žánrech směrem k hravé lehkosti postmoderny. Zmíněné skutečnosti dávají autorově tvorbě určitý referenční rámec. Jeho platnost je však vždy třeba korigovat skutečností, že už v momentě, kdy pojem takzvané nové vlny inscenovné fotografie 80. let vznikal, byl Pinkava ve vztahu k ní v postavení solitéru, který nelze ani zahrnout, ale ani vynechat. Pro to, aby ho bylo možné napevno spasovat s tvrdým jádrem zmíněných inscenací, byla jeho práce příliš meditativní, bez potřebných známek vůle k uvolněné manipulaci s materiálem, který dávala tehdejší doba kdispozici. Koneckonců pokud je dnes Pinkava dáván do souvislosti s postmoderními tvůrčími strategiemi, k čemuž svádí rafinovaná ikonografie jeho obrazů,  tak je to pouze proto, že jsou brány v úvahu formy a přehlížena motivace autorovy tvorby.

Jiří Pátek