Ivan Pinkava/ Ticho, ticho, sen a tři matrace

„Tento náš svět je uspořádán takovým způsobem, že všude kolem sebe mohu nacházet všechny důvody k beznaději, vidět ve smrti obrácení v nic a žalostné slovo – klíč k nepochopitelné existenci, do níž jsem byl nepochopitelným způsobem vržen.“ (Gabriel Marcel, Přítomnost a nesmrtelnost)

Řekneme-li, že se fotograf Ivan Pinkava (1961) vyjadřuje prostřednictvím klasického zobrazujícího repertoáru černobílé fotografie – figury a zátiší, není to charakteristika zcela přesná. Figura a zátiší se tu totiž prolínají do jednoty zvláštní povahy, kterou lze interpretovat pouze na základě sjednoceného pohledu umělce na vnímání světa a role lidského jedince v něm. Lidská postava vystupuje na snímcích jako živý organismus stejně jako věcný artefakt, který zaplňuje prostor. Dává prostoru smysl a měřítko. O jaký smysl a jaké měřítko se ale jedná? To není zcela jednoznačné. Co se ale jednoznačné zdá být, je důraz na roli času v tomto opakujícím se procesu.

Pinkavovy fotografie mnohokrát označeny za symbolistní či dekadentní, se prioritně nezabývají povrchem jevové stránky skutečnosti. Podstatné zde jsou vztahy jednotlivých vybraných prvků vůči sobě, vůči volenému rámci jednoho snímku i vůči proměnám a variacím na jednotlivých fotografiích. Drobné, nepatrné obměny motivů hovoří pro opakování, a tedy pro podrobný průzkum nějakého teritoria.

Pokud bychom Pinkavovu tvorbu vnímali lineárně, jako cestu, pak tu dochází k pozoruhodnému jevu. Dominantní, sebestředná, pohledově maximálně exponovaná lidská figura ze starších děl se proměňuje. Stává se epizodickou, nebo zcela mizí. Vytrácí se. Zbývají po ní pouze různé otisky v prostoru. Paměťové stopy. Pokud zvolíme čtení nelineární, v tomto případě patrně vhodnější, zjistíme, že epicentrum autorova myšlení, kolem kterého se středově pohybuje v různých prstencích Pinkavova obrazotvornost a s ní volená ikonografie, je zcela nehybné. Že je to jakýsi stanovený, pomyslný pevný bod ve vesmíru, kolem kterého probíhají autorovy sondy do oblasti lidské pomíjivosti. Otázky, které se zde kladou, se týkají neustále potvrzované lidské smrtelnosti i naděje na její překonání, víry v nesmrtelnost. Výrazově se tu fotografie velmi přibližuje divadelním formám.

Přelomovým bodem, zónou nikoho, hraničním přechodem, je tu akt smrti. Zkušenost, kterou nelze v běhu lidského života obejít, z které se nelze vyplatit ani ji jinak vytěsnit z vědomí. Je to konec jedné lineární časové úsečky, za kterou nastává tma a ne-vědomí. Momenty konfrontace se smrtí se objevují v různých odstupech a v různé intenzitě v průběhu celého života, od dětství přes produktivní věk až ke stáří. I zrození jako začátek, bod nula, odkazuje k jakési konečnosti. Leitmotivem Pinkavova díla se zdá být osa lidského uvědomování si vlastní dočasnosti a hledání obrany proti panice, zmatku a zoufalství, které z tohoto pocitu mohou vznikat. Gabriel Marcel hovoří v této souvislosti o „ose duchovní aktivity“, která v myšlení artikuluje svobodu a milost. Odtud také Pinkavův ambivalentní motiv jinocha, jako nositele obnovované životní vitality ale i jednorázové ukázky dočasné životní dokonalosti, která v procesu času propadne zákonitě destrukci.

Text Petr Vaňous (Kráceno z textu k výstavě v Galerii 5. patro v Praze 2009)