You started your photography from portrait, from your perspective, what does “portraiture” indicate? Do you think itexactly provide a possible vehicle to reflect character’s inner world through the lens?
Myslím si, že ve skutečnosti většinou nevytvářím portréty. Spíše bych řekl, že pracuji s lidskou tváří nebo tělem, případně jinými artefakty, které využívám pro sdělování vlastních obsahů. Nejde mi tedy o zprostředkování vnitřního světa konktrétního člověka. Souvisí to s mou skepsí důvěřovat fotografii, že zachycení povrchu může pravdivě vypovídat o vnitřní podstatě. Biologicky jsme ale nastaveni tak, že ve druhé tváři dokážeme geniálně odhalovat libovolné emoce. O něco hůře umíme emoce dešifrovat i skrze lidské tělo. Právě výběrem vhodných tváří, kontrolovaným vytvářením emocí svých modelů a zacházením s tímto vším dohromady dávám vzniknout obrazům, které se snaží o vizuální formulaci otázek souvisejících s bytím člověka v dnešní společnosti. Snažím se diváka neodbytně provokovat k tázání po smyslu těchto obrazů – fotografií, které se skoro vždy zaobírají námětem bytí jako takového. Portrét jako klasické fotografická disciplína mne již moc nezajímá a myslím, že už nedokáže přinést něco zásadně nového, co bychom již mnohokrát neviděli.
Your recent works are more about still life, what is the different between still life photography and portraiture for your works?
Trochu se bráním pojmu zátiší, přestože na tento tradiční malířský žánr vědomě navazuji, používám raději pojem nefigurativní fotografie. Ve své podstatě nědělám mezi touto nefigurativní a figurativní fotografií rozdíl. Obojí se snaží usilovat o obsahově stejný rámec. Obojí reprezentuje v jistém slova smyslu situaci člověka. Velmi mne ale zajímá vznikající napětí mezi těmito odlišnými polohami mých fotografií, napětí mezi přítomností a nepřítomností člověka. I nepřítomnost člověka dokáže na něj poukazovat. Proto také rád na svých výstavách vystavuji obě tyto polohy mé práce dohromady. Ve figurativních pracích snáze hledáme sami sebe, odhalujeme svou projekci. Naopak nefigurativní obrazy nám lépe umožňují abstraktnější přemýšlení. Vzniká tak komplexnější, ale současně i abstraktnější tvar sdělování, o které usiluji.
Can I read sanctity and death vibe from your earlier photographs？Did you use some biblical figures for reference? Could you talk about it?
Ano, téma čistoty, viny nebo konečnosti jsou jedněmi z důležitých témat, okolo kterých se stále točím. Je to jakási osa. To že občas pracuji s náměty z Nového či Starého zákona, neznamená, že usiluji o náboženské obrazy. Jde mi spíše o hledání continuity západního kulturního rámce. Využívám kulturních vizuálních ikon a vzorců západního umění, především malby, tak jak v nás zůstávají tyto obrazy přítomny. Všichni je nějak známe, umíme je číst a do jisté míry jim rozumíme. Proto pak snadněji mohu posouvat jejich významy, obracet jejich smysl do nové aktuální reinterpratace nebo se jen vizuální citací vztahovat k nějaké jejich původní myšlence. Zajímá mne znepokojení, které takto dokážu vytvořit. Znepokojení je přeci trvalým stavem moderního člověka, který je nucený v nezvyklém tempu čelit stále novým a nový společenským paradigmatům, hledat stále složitější odpovědi na základní etické otázky.
Do you acquire inspiration from traditional European fine arts? For example, Caravaggio’s Baroque painting? Or traditional Czech paintings?
Opírám se spíše o evropské malířství, právě proto, že je mezinárodně vice známé a proto s ním pak mohu účelněji nakládat, a předpokládat, že divák lépe porozumí, proč a na co se odkazuji.
Your images are considered as focusing on ultimate value and philosophy of being? Is it fully corresponds to your view of the world? What do you think about coping with death?
Nabídnul bych jen nevěrohodnou a drzou ekvilibristiku slov. Jak moci mluvit o vyrovnání se smrtí? Myslím si, že takovou radu nemůže téměř nikdo nabídnout, jelikož je to opravdu právě ta poslední a tedy nezprostředkovatelná zkušenost. Ke každé takové radě bych byl hodně podezíravý. Na tuto výzvu se pokoušejí nalézt odpověď skutečná velká náboženství a i ta si jsou vědoma, že každý jedinec se k takovému vyrovnání musí dobrat vlastní jedinečnou cestou. Je to klíčová zkušenost pro každou lidskou bytost. Zřejmě vedle potřeby lásky neexistuje pro nás jiná obecnější zkušenost než právě vyrovnávání se s lidskou konečností. Umění podle mne ze své podstaty usiluje o přesáhnutí profánního světa. Tedy je do jisté míry skrytým vyjádřením touhy o překročení konečnosti, pokusem o nalezení smyslu. Fotografie právě svou schopností zastavovat, tedy “umrtvit” čas, je zjevně vhodným médiem velmi nadaným k tomu , aby otázku konečnosti otevírala a nějak zpracovávala. Ale to není nic nového, jen se tu odkazuji k Suzann Sontag.
May I interpret some of your images as “the scene after death” ?
Možná bych byl raději, kdybyste je formulovala jako trvalou přítomnost smrti, stínu, bez kterého nelze žít. Ale máte pravdu, že některé z mých nefigurativních prací by mohly být interpretovány tak, jak se ptáte. Žádná odpověď nikdy není komplexní, stejně jako otázka. Mám rád především ty obrazy, které neumožňují jen jednu jednoduchou odpověď, ale naopak poukazují na svou dvouznačnost.
Your favorite philosopher or modem philosophy trends?
Nejsem filosoficky vůbec vzdělaný, vlastně mám pocit, že jsem jako absolvent vysoké umělecké školy spíše především bez vzdělání. Tedy ve světe filosofie se pohybuji pouze zcela nahodile a chaoticky. Ale kdybych měl jmenovat někoho z autorů, kteří mne nějak osobně zasáhli a inspirovali , tak určitě třeba Blaise Pascal, Vilém Flusser nebo v poslední době Didi Huberman. Cítím se poctěn, že jsem měl možnost se s Vilémem Flusserem krátce před jeho smrtí ještě osobně setkat.
You were born in northeast Bohemia, could you please talk about your childhood? Any influence on your creating from Czech historical things?
Úplně rané a rozhodující dětství jsem prožil v severních Čechách. Byla to zvláštní kulturní a přitom temná a opuštěná krajina. Místo, odkud byli po druhé světové válce vyhnáni Němci, a posléze byla tato krajina ještě zplundrovaná politickým systémem. Je to ale přes to všechno krajina neuvěřitelně krásná, magická a přitažlivá. Jistá symboličnost je i v tom jak milostivě znovu ožívá a nalézá svůj nový obraz. Tato krajina jistě mou práci ovlivnila. Vždy nás Krajina nějakým způsobem formuje, víc než si dokážeme uvědomit. Naopak český historický kontext, na který se mne ptáte, myslím, že nikoliv. Je to pro mne příliš lokálně definované, což považuji za svazující a limitující. V tomto smyslu se cítím být především Evropanem. Možná bych vyjímku našel v literatuře, ale opět bych asi zmiňoval především autory, které vnímám duchovně spíše jako “světové”, než vysloveně české.
You take all of your works as a whole, it’s like a endless exploration of human existence itself. When do you think you will put an “end” on your creation?
Netuším. Obecně věřím tomu, že člověk nemá tak moc svobody si vybírat své téma. Je mu jaksi určeno a buď ho naplňuje nebo se s ním rozloučí. Nevěřím moc na umělce, kteří s každou sezónou přicházejí s novými náměty či přístupy. Není mi to blízké. Ale je možné, že najednou zjistím, že už nemám, co říci dále. Pak by asi nemělo smysl jen mělnit předchozí práci. Ale svět se s námi proměňuje, a tak zatím vždy bylo ještě co dodat
Please tell us about your obsession about photography?
No já vlastně nejsem fotografií vůbec posedlý. Jsem naopak vůči ní celá léta v jisté skepsi. Možná právě toto napětí mne k ní paradoxně i přitahuje. Přiznám se, že když jezdím po světě, skoro vždy dávám přednost malbě před fotografií a z fotografie mne zajímá především taková, která se neseparuje výhradně do fotografického světa, ale která tyto limity naopak překonává a je součástí aktuální umělecké scény bez ohledu na medium. Proto take upřednostňuji galerie, které vedle fotografie vystavují i jiné umělecké disciplíny a nemají potřebu to oddělovat.
Are you still working with media size negative and Gelatine Silver print? So, how do you feel about those digital technology stuff in terms of photography or we say visual art?
Poslední tři roky již pracuji s daty. Také jsem se posunul do barvy. Černobílá analogová fotografie na želatině se dnes často stává jakousi výlučností, jakousi zárukou uměleckosti, jakousi jistotou. Je v tom jistá past. Ve své době byla autentickým obrazem své doby, dnes je současným obrazem doby digitální fotografie. A to i se všemi svými špatnými aspekty a vlastnostmi. Nevím, zda se v ní cítím úplně komfortně. Je to pro mne relativně nová zkušenost a pochybnosti , které sebou pro mne nesla už analogová fotografie, se u digitální fotografie spíše ještě posílily. Nejvíc mi vadí její tolik silně technický charakter, který jako velmi silným redukující filtr je vklíněn mezi citovostí autora a konečnou vzniklou fotografií. Jakoby úkolem dnešního autora bylo vypořádat se právě s touto nesnází. Chtěl bych říct, že přes obecnou tendenci vnímat fotografii jako snadnou disciplínou, je tomu opravdu právě naopak. V tomto smyslu je fotografie stále velmi nedoceněná. A digitální technologie k tomuto falešnému pocitu snadnosti velmi přispěla. Samozřejmě bavíme se zde o umění , nikoliv o masové vyrábění obrázků.
