Oba autoři, Ivan Pinkava a Vojtěch Míča, patří ke zlomové generaci, která si zažila poslední fázi totality, její pád a euforii ze znovunabyté svobody. Zdá se, že tato životní okolnost přispěla u obou k citlivému i střízlivému vztahu právě k otázce svobody a s ní spojené kulturní identity. Právě tyto momenty lze nacházet kdesi v nejzákladnějších vrstvách jejich díla.
Zatímco u mezinárodně uznávaného fotografa se zájem o člověka zobecnil do metaforických otázek kolem jeho skutečné, bytostné existence, fyzické konečnosti, psychické vykořeněnosti a cesty, kterou člověk dospívá ke smrti, jež jej doprovází od samotného zrození, aniž by sám věděl proč, v sochařských pracích se objevuje specifický meziprostor pro „život“ materiálu, z kterého „je figurována“ identita sochy či objektu, jež není žánrově ani typologicky vyhraněná a osciluje mezi abstraktním a organickým výrazem, dotváří či pozměňuje exteriér, (pozitivně) překáží v cestě stejně jako nabourává stereotypy automatismů v myšlení a imaginaci.
Tvorba Ivana Pinkavy i Vojtěcha Míči problematizuje zdánlivě jasné a rozumem údajně jednou provždy vyřešené otázky lidské identity a světa, v němž je člověku coby bytosti nutno žít. Oba znovu otevírají a podvracejí vyřčené pravdy o této „aréně“, aby uvolnili prostor pro vývoj a prohloubení lidského poznání a svobody. U Ivana Pinkavy se mění sám člověk v „materiál“, který je modelován časem a posléze ukazován jako rezultát jakýchsi procesů, které se brání lidské vědomí pochopit. U Vojtěcha Míči jsou to lidské otisky a stopy duchovních aktivit, které oživují hmotu a zbavují ji vesmírného chladu. Fotografie i sochy jsou projevem sounáležitosti jako dialogické formy, v níž se očišťuje základní lidský pocit – pocit osamění a samoty – od fáze neúnosnosti, jež plodí čistou (sebe)negaci, opačným směrem – k pochopení své vlastní situace, jež je zároveň společná nám všem.
Projekt Vitální kolaps staví na prolnutí odlišných výrazových médií ve prospěch evokace a zpřítomnění toho, co je základní rovinou tvorby obou autorů – vztahování se k horizontu, v němž se skrývá tajemství zrození, života, smrti a pomíjivosti. Tvorba je proces, který se zároveň neustále odvíjí v čase a zároveň prohlubuje oblast svého zájmu. Má dvě základní roviny – horizontální a vertikální. Každá z nich vyvažuje a drží v rovnováze tu druhou. Proměny tohoto kontrapunktu, vychylování a disharmonie, jsou projevy pochybností, melancholie, rozpornosti, skepse a obav, jež plodí živý lidský duch reagující na svou přítomnost. Vitalita je v tomto procesu vyvažována kolapsy. Život je pociťován jako určitý druh nevyzpytatelného algoritmu, který se pohybuje mezi nadějí a skepsí ve vtahu k životu a smrti.
