Nahý, jak ho sám Bůh stvořil, dostává člověk příležitost vystoupit na chvíli z pout pozemských souvislostí a vrátit se k svému zrození. Pohleďme: nahé postavy na fotografiích jsou zbaveny tíhy objektivního světa, muži a ženy překračují obzor, v němž data místa a času určují obecný běh událostí i jejich každodenní konání, aby stanuli znovu před tváří Stvořitele jako svobodní lidé.
Před řadou fotografií, které zachycují od všeho balastu oproštěné podoby herců Teatrunovogo fronta, si uvědomíme, že tu jsme spolu s nimi. Stojíme na okraji výjevu a zároveň uprostřed obrazu, v němž se můžeme setkat se svou vlastní zkušeností. Jsme od ní odděleni jen na krok – svou reálnou existencí. Protější prostor složeného obrazu nás láká vstoupit do příběhu, jenž se právě zastavil.
Na prahu příběhu, jehož viditelný děj se z obrazu i ze současného světa ztratil, ponořil se do hlubin paměti nebo sestoupil k svému archetypu (do podsvětí undergroundu), náhle cítíme, že zastavení před obrazem člověka, stvořeného k obrazu božímu, postavilo do otázky nás samotné. Tušíme však, že na ni může dát odpověď jenom nahý, zranitelný a starostmi všedního dne obtížený člověk, který se zřekl planého bohatství kultury, fasády estetiky, až po personalitu vlasů; všeho, co by jej mohlo napříště oddělovat od jeho původu ve svobodě.
Fotografické portréty členů Teatrunovogo fronta, kteří již delší čas působí v Praze, někomu zpětně připomenou, že století dvou světových válek, bezejmenných vykonavatelů moci, bezejmenných padlých i obětí holocaustu zbavilo lidi schopnosti vidět a zaznamenávat rysy jednotlivých tváří a obrysy lidské osoby; na horizontu anonymity se každá svobodná osobnost vyjímá podezřele – jako výtržník anebo podivín. Snad lze říci, že pokročilé vnímání lidského étosu umožní prostřednictvím fotografických obrazů a filmových příběhů lidem znovu spatřit formující se podobu člověka na prahu třetího věku.
Pohleďme: každý, ať muž nebo žena, je nahý jako přišel na svět, přiznává svou přirozenou podobu i svůj sociální statut, jenž volně rezonuje v každodenní přítomnosti, kde přetrvává obecně sdílená chudoba zkušenosti. Nahota z nich činí průsečíky nespoutaných sil tvoření; obráceni k svému původu, náhle pocítí dech, jenž předchází zrození jednotlivých forem a dává člověku – dříve než se stane mužem nebo ženou – prvotní možnost být volnou bytostí. Těla těchto bytostí se projasňují, když reflektují svět, v němž žijí; berou na sebe nejrůznější lidské role, od nichž se opět očišťují ve své nahotě. Na prahu jejich vlastního příběhu je sytí životní energie a duchovní síla, vyvěrající ze zdroje svatosti a svobody.
